ROZHOVOR Filmový svět podle Svěráků

Režisér Jan Svěrák hovoří o obnovené expozici Filmový svět Svěráků, kterou můžete vidět na Zámku Čechy pod Kosířem. Povídali jsme si s ním ale i o tom, proč mají v jeho filmech hlavní slovo kluci a jaké trable provázely natáčení některých snímků.

Jaký máte dojem z nově upravené expozice Filmový svět Svěráků? Co vás nejvíc překvapilo nebo potěšilo?

Rád bych tvůrce opravdu pochválil! Až teď mi došlo, že původní podoba výstavy už trochu zestárla. Tehdy byla připravena s velkým nasazením, ale také v době, kdy byly možnosti značně omezené, takže se vše dělalo tak trochu „na koleně“ (pozn.: původní expozice byla otevřena v dubnu roku 2016).

Dnešní podoba je víc profesionální, působí svěže a současně. Je jako znovuzrozená. A to je, myslím, něco, co by se mělo jednou za deset let stát nejen každé výstavě, ale ideálně i každému člověku. (smích)

Zámek není úplně běžným místem pro filmovou expozici. Má pro vás nějaký osobní nebo pracovní význam? Je to prostor, ke kterému máte vy či váš tatínek vztah?

K tomu místu nemám bohužel žádný osobní vztah. Zámek mi ale přilnul k srdci, obklopuje ho velký park a přitom zámek sám má komorní rozměr, není nabubřelý. A my jsme taky nikdy nechtěli být nabubřelí, snad proto se nám v Čechách pod Kosířem líbí. Tatínek se tomu směje, prý: „Kdo to má? Za živa mít muzeum?“

Váš tatínek, Zdeněk Svěrák, je tedy s prezentací na zámku rovněž spojený?

Tatínek tady byl, když tu hrála kapela Buty, a tak si s ní i zazpíval, bylo to asi dva měsíce po slavnostním otevření… ale on, abych vám pravdu řekl, on o nějaký památník své tvorby moc nestojí. Jeho baví hrát, dělat divadlo a nový věci, vytvářet odkaz moc nechce.

Jak se tedy stalo, že právě na Moravě vzniklo originální muzeum věnované vaší tvorbě?

Příběh, proč právě tady a proč zrovna zámek, vlastně není nijak zvlášť dramatický. Po filmu Kuky se vrací jsme měli výstavu dekorací, která putovala po různých místech v Čechách, a vždycky jsme ji na měsíc pronajímali. Když dorazila do Olomouce, tehdejší ředitel vlastivědného muzea ji instaloval v kapli a výsledek byl velkolepý. A tehdy přišel s návrhem: zrovna dokončovali rekonstrukci tohoto zámku, a protože jim chybělo původní zařízení interiérů, napadlo ho zabydlet několik místností expozicí našeho Kukyho. A tak slovo dalo slovo.

My jsme byli rádi, že výstava konečně najde stálé místo a nebude se dál ničit častým převážením. A samozřejmě, i naše ješitnost byla potěšena, když šéf muzea přišel s myšlenkou rozšířit expozici o věci z dalších filmů. Tehdy jsme si uvědomili, že toho máme opravdu hodně, nejen fotografie, ale i různé předměty, rekvizity, které by mohly návštěvníky zaujmout.

A pak přišel tatínek s nabídkou přidat i svůj starý psací stroj, na kterém psal školní časopis, většinu filmových scénářů až po Obecnou školu a deset divadelních her. Ten stroj dostal od své babičky, když mu bylo třináct. Ona ho za něco vyměnila se sudetskými Němci při jejich odchodu. Ale stroj má českou klávesnici, takže to možná byli takoví ti Němci, co si odsun ani nezasloužili.

Při přípravě výstavy jste se podílel na tvorbě popisků a doprovodných textů. Jaký to byl proces? Vybavily se vám zajímavé osobní vzpomínky z natáčení?

Když jsem začal psát popisky, uvědomil jsem si, kolik toho je! Ale když jsem udělal tři, tak mě to začalo bavit, protože jsem začal vzpomínat a došlo mi, že mám informace, který nikdo jiný nezná. A jak jsem z učitelský rodiny, tak se o ně rád podělím. Člověk si vybaví tu dobu a způsob, jakým uvažoval. A čím se trápil a jak bylo to trápení malicherné.

Obecná škola se natáčela v horkých letních měsících roku 1990, a to včetně několika zimních scén. Herci se potili nabaleni v zimnících, hromady sněhu byly ze soli a námraza na oknech udělána vánočním dekoračním sprejem. Při olizování kovového zábradlí tedy v žádném případě nemohlo dojít k přimrznutí jazyka. Zbytky kůže, které Rudolf Hrušínský ze zábradlí odstraňuje, byly také falešné, vyrobené z latexu.

Myslíte si, že můžete i tímto způsobem inspirovat mladé lidi k vlastní filmové tvorbě?

Potěší to hlavně návštěvníky, kteří naše filmy znají a tady mají příležitost podívat se, jak vznikaly. Ale výstava může být inspirující i pro děti. Dětství je věk hledání a zkoumání a každý impuls může ovlivnit budoucí, třeba i profesní směřování. Třeba když uvidí, že film si nejdřív režisér kreslí jako docela jednoduché obrázky, dostane chuť si to také zkusit.

Součástí budou i edukační programy pro školy. Máte radost jako režisér a zároveň člověk pocházející z učitelské rodiny?

Já mám vždycky z těchto plánů, který vyžadují každodenní nasazení, trošku obavy, aby neskončily jako nenaplněné naděje. Samozřejmě, že by to bylo bezvadné! Zvlášť v době, kdy se všechno přenáší na technologie a kdy děti tráví většinu času pohledem do malé obrazovky, co mají všude s sebou. Každý lidský kontakt, lidské slovo, dotyk něčeho skutečnýho je hrozně vzácný a zdravý, nejen pro jejich psychiku. Je rozvíjející. Osobnostně a v tomto případě třeba i profesně. Pokud by se takový program skutečně podařil, tak si myslím, že by tím ten zámek mohl být jednou i slavnej.

Máte mezi vystavenými předměty nějaký oblíbený artefakt, který vám přijde obzvlášť výstižný pro poetiku vašich filmů?

Dneska jsem viděl průhled expozicí, přes rekvizity z filmu Po strništi bos až k Tmavomodrému světu. Stojí tam figurína, má na sobě plavky, který měla herečka Tereza Ramba – háčkovaný, jako měla moje babička Růženka, když učila mýho tatínka plavat v rybníce Kojetín. A za ní je německá stihačka Messerschmitt. V tom se spojuje naše poetika, která je založená na úctě a obdivu k ženám, které my muži nikdy nepochopíme zcela, ale smíme s nimi žít a jsme za to šťastný. A v pozadí je to klukovství, zbraně, stroje, ale i nebezpečí historie, která se může kdykoliv zvrtnout v něco ošklivýho. Takže ano, jsou to plavky a letadlo.

Filmy Svěráků vyprávějí hlavně o mužských hrdinech. Proč je právě tato perspektiva tak častá ve vašem vyprávění?

To nám vyčítali často. Proč ty mužské postavy ve vašich filmech jsou takový propracovaný a ženy jsou takový plochý, vedlejší? My jsme si to vysvětlovali tím, že jsme chlapi a rozumíme chlapům, vyprávíme svět z naší perspektivy a z toho pohledu popisujeme i ženy jako přitažlivé cíle našeho směřování, jako partnery a většinou jako katalyzátory dění. Asi tak, jak to máme v životě. Teď zažíváme změnu, je více režisérek a spisovatelek, a kinematografie tak konečně ukazuje ten jejich pohled, zároveň s pohledy různých menšin, a ten mužskej byl vytlačen do ústraní. Ani to nebude trvat navěky, až se divák nasytí, hladiny se srovnají a všechny pohledy na náš svět budou stejně respektovány a vítány.

Když se teď rozhlédnete po výstavě, vybavuje se vám nějaký moment z natáčení, který byste si rád zopakoval? Něco, co už se dnes nedá vrátit?

Na výstavě jsou zachyceny filmy, které jsou pro nás klasické: Obecná škola, Kolja, Vratný lahve, Po strništi bos. To je vždy rodinný komorní příběh, který se odehrává na pozadí velkých historických událostí, který vyvolává na postavy tlak, ale nejde o nic dramatického ani hrdinského, ten tlak je jen katalyzátorem rodinných vztahů. Vždy je to vyprávění z  klučičího pohledu – od malého v Obecné škole až po starého ve Vratných lahvích.

A pak jsou tam dva filmy, které se tomu vymykají: Kuky se vrací a Tmavomodrý svět. Jsou to filmy, jejichž natáčení vyžadovalo vstup do úplně neznámého světa. Ty předchozí světy jsme znali, dokážu si představit, jak vyrůstal tatínek na venkově, znám slepice, že jo. (smích)  

Ale o letadlech a historii jsem věděl jen to, co jsem si jako kluk načetl v knížkách, a o loutkách jen to, jak jsem s nimi hrál svým dětem. A to byly dva nové světy, v nichž bylo nebezpečné se pohybovat a mohlo to taky dopadnout dost špatně. Také jsme u obou filmů překročili plán i rozpočet. Oba měly být natočené za 40–60 dní a natáčely se 100 dní. Právě připravuji knížku o Tmavomodrém světě a uvědomuju si, jak to bylo šílené natáčení. Dnes už bych na to neměl energii ani drzost či odvahu.

Na čem aktuálně pracujete? Bude nový film nebo kniha?

Dokončujeme zmíněnou knížku o filmu Tmavomodrý svět. Od prvního nápadu přes verze scénáře. Hlavně to bude pro kluky, o letadlech, historii, o hrdinství. Chceme, aby to bylo do detailů: průřezy letadly, historky z natáčení, plány letištních budov, jak vznikaly triky. Kniha vyjde v září a jistě bude k mání i tady v muzeu. A chystám film, kupodivu bude vyprávěn z pohledu ženy. Je to taková Jízda o důchodcích, docela nezávislý film s minimálním štábem. Ale zatím nebudu víc prozrazovat. (mv)