Olomoučtí mistři 1994: Současná garnitura nechce mít s titulem nic společného

Postup do extraligy na začátku devadesátých let a titul z roku 1994. Následně pád do hlubin, a pomalé vzkříšení na počátku milénia. V současné době pak znovu nejvyšší soutěž a celkem sympatická tvář olomouckého hokeje, mírně zakalená loni záměrně zapomenutým dvacátým výročí svého jediného titulu. Proč?

Odpověď je jednodušší, než si myslíte: mezilidské vztahy. Jedni se nebaví s druhými, a konkrétně například brankář Cagaš je zřejmě synonymem všeho zlého. Ať k tomu účastníci mají jakékoliv osobní nebo faktické důvody, věc je přibližně tahle: třeba právě „Cagi“ byl jedním z úhelných kamenů památného triumfu. V semifinále a ve finále sehrál pro Olomouc podobnou roli, jako o čtyři roky později Hašek v Naganu. Slavit titul bez něj? Nemyslitelné. Proto ho raději neslavíme vůbec. To je celá pravda, jakkoli hloupě to uším fanouška zní.

„Nikdo se nám neozval“

Winston Churchill řekl: „Národ, který zapomene na svou minulost, nemá budoucnost.“ Platí to i v hokeji? Paradoxní totiž je, že fanoušci mnohdy chodí dodnes do ochozů stadionu v zelených dresech mistrovské Mory. Mezi sklaními fans jsou populárnější, než ty současné s bleděmodrým logem; t\ kotel za své nikdy nepřijal. Klub ale slovy svého manažera Erika Fürsta žádné oslavy ani letos nechystá a ani o tom neuvažoval. Důvodem je jednoznačně snaha odpoutat se od éry Pavla Čecha. “Jsme velmi rádi, že se olomoucký hokej může pyšnit titulem mistra a uděláme vše, abychom na tuto úspěšnou minulost navázali,” je jediné a dip-lomatické vyjádření šéfa současného olomouckého hokeje.Samotní hráči mistrovského týmu jsou ale ze všeho zklamaní. „Vůbec nikdo se neozval. Přitom by to potěšilo, ale nejsem přesvědčen o tom, že současná olomoucká garnitura má v úmyslu mít cokoli společnýho s titulem, byť majitel je s tím spojený,“ říká dnes Michal Slavík, elitní útočník tehdejšího týmu. „Když jsme se sešli po deseti letech od titulu, slíbili jsme si sejít se za deset let zase. Ale pokud to nezorganizujeme sami, nic asi nebude,“ tvrdí další z hráčů, dnes čtyřiačtyřicetiletý Radek Haman. A další hráč tehdejšího týmu, který ovšem nechce být jmenován, dodává: „Tře-ba právě Cagimu, jak nám to vychytal a že jsme byli mistři, dluží hodně hráčů za celou pozdější kariéru. Bez titulu by jejich cena byla třetinová a nikdo by je nechtěl. Tak proč tedy?“ ptá se.

Proč je to tak těžké

Všichni do jednoho by rádi přijeli. „Vůbec nevím, jestli někdo něco organizuje. Přijel bych rád, ale osloven jsem nikým nebyl,“ říká totéž, co všichni ostatní, tehdejší druhý gólman Ladislav Blažek. Přitom jinde to podle všeho jde. Když slavil Manchester United, pozvali George Besta. Sice se tou dobou neměli rádi, protože George dlužil každému, na koho se podíval, převážně za chlast. On to ale byl, kdo jim slávu vykopal. Proč by tedy měl chybět? Podle slov tehdejšího manažera Čecha a některých hráčů se vždycky nějaké setkání a menší oslava jistě odehraje, ovšem soukromě, neveřejně a zřejmě za zavřenými dveřmi. Kdekoli jinde ale přitom dresy Cagaše, Kuntoše, Flašara nebo Smetáka dávno visely pod stropem haly a titul by byl příslušně marketingově využit – pro komunikaci navenek, pro budování značky, a konec konců i pro peníze. Těch v Olomouci nazbyt samozřejmě není, byť je klub finančně stabilní a podle všeho nikomu nedluží.

-ms-