Po 4 letech hotovo Erby se dočkaly renovace, opravená radnice hýří barvami

Bez tří měsíců čtyři roky. Tak dlouho trvala oprava radnice v historickém centru města Olomouce na Horním náměstí. S opravami se začalo v lednu 2017, právě dnes oprava oficiálně skončila odhalením renovovaných erbů na obou stranách radniční lodě. Kamenná stavba olomoucké radnice vznikla po požárů té původní, dřevěné, v roce 1420, dokončení nejnovějších oprav se tak dočkala po 600 let po svém vzniku. A šedesát let poté, kdy probíhaly poslední velké opravy.

„Na tak rozsáhlou a velkorysou rekonstrukci čekala zhruba 60 let, poslední úpravy se odehrávaly v roce 1960. Rekonstrukce takového historického objektu byla velmi náročná, probíhala proto v několika etapách,“ konstatoval primátor Miroslav Žbánek.

V první fázi, která začala už v lednu roku 2017, byla provedena oprava střešní krytiny a historických krovů. Při této části, kdy na stavebníky čekala různá stavebně technická překvapení, se podařilo určit, že nejstarší části krovů jsou vyrobeny z jedlí, pokácených roku 1503. 

Následovala oprava samotné budovy. Ta zahrnuje kompletní obnovu fasád, obnovu štukových a kamenných prvků, oplechování říms i parapetů, výměnu svislých dešťových svodů, výměnu a restaurování pískovcového obložení, opravu schodišť na východní a západní straně radnice, restaurování truhlářských i kovových výrobků, tj. mříží, bran, vrat i dveří u obou vstupů včetně nádvoří. Velmi náročná, a to konstrukčně i finančně, byla oprava věže. Právě při ní se ukázalo, jak složitá je rekonstrukce historického objektu, starého stovky let. Oprava věže si totiž vyžádala mnohem rozsáhlejší stavební zásah, než byl původně v plánu. Celá 35 metrů vysoká dřevěná špice musela být sejmuta, rozebrána a podle ní vyrobena přesná replika. Původní trámové konstrukce byly už prakticky nepoužitelné, byť se původně počítalo s tím, že se nahradí jen poškozené části dřeva.

Opravu provázela řada problému i kontroverzních rozhodnutí

Během práce bylo třeba řešit řadu problémů a nečekaných situací. Například 35 metrů vysoká dřevěná špice věže původně vůbec neměla být sejmuta. Uvažovalo se o tom, že bude stačit výměna zásadně poškozené spodní části krovu nad ochozem. O tom, že je konstrukce špice v havarijním stavu, se přesvědčili projektanti teprve při práci na krovech střechy, původní průzkum vypadal optimističtěji.

Sama konstrukce špice byla oříškem. Odborníci byli překvapeni například dost odvážným ukotvením vysoké špice do zdiva. Celá dřevěná část konstrukce věže nebyla nijak zakotvena do zděné části věže a prakticky neexistovalo žádné propojení mezi spodní středověkou částí dřevěné konstrukce a horní novější částí. V tomto místě barokní tesaři dosti neobvykle vše odřezali a začali stavět znovu. Celá 35 metrů vysoká dřevěná část věže byla držena pouze dvěma metry zdiva, což bylo značně odvážné i na tehdejší dobu.

Projektanti po průzkumu věže a vypracování statického modelu konstatovali, že barokní stavitelé navrhli proporce výšky a štíhlosti věže na samé hranici statických možností. To bylo příčinou, že v následujících letech musela být konstrukce věže postupně zpevňována a doplňována různými příložkami, až byla v podstatě celá okována. Její stabilitě nepomáhalo ani dodatečné instalování velmi těžkých kovových cymbálů.

Právě otázka věžních cymbálů byla v posledním roce veřejně diskutována. Od samého počátku projektu se přitom o jejich zprovoznění neuvažovalo. „Při průzkumech byly zjištěny pouze kompletně zrezavělé zbytky potrhaných táhel, které nebyly funkční desítky let a je tedy vyloučené, že by je v nedávné době mohl kdokoliv slyšet, jak se občas v médiích objevovalo,“ konstatovali projektanti rekonstrukce. Podle nich musel být závěs s cymbály do věže zavěšen až dodatečně a cymbály byly zřejmě původně umístěny jinde. Dobu tohoto zásahu do konstrukce se ale nepodařilo určit.

Rekonstrukce navrátila na radnici barvy

Součástí stavebních úprav radnice byl i návrat slunečních hodin na fasádu a právě obnovení polychromie erbů. Oba tyto zásahy, které jsou dnes asi nejviditelnějším znakem opravené radnice, probíhaly se souhlasem památkářů a za dohledu nejlepších odborníků v daných oborech a realizovali je renomovaní zkušení restaurátoři.

„Nakonec byly celkové náklady přes 120 milionů korun,“ uvedl investiční náměstek primátora Martin Major. „Některé nutné náklady vznikly teprve v průběhu stavby úpravami projektu.“ Oprava střechy stála téměř 35 milionů, oprava pláště radnice si vyžádala 32 milionů korun, rekonstrukce věže stála téměř 47,5 milionů korun. Další 4,5 milionu korun stály úpravy IC v podloubí radnice a rekonstrukce vstupního prostoru. Oprava přístavby na jižní straně radnice stála 1,7 milionu korun. Velkou část nákladů městu, přibližně 80 milionů korun, pomohly městu uhradit dvě dotace z IROP.

Autory projektu stavebních úprav radnice byli architekti a projektanti Pavel Pospíšil a Robert Binar, autorkou projektu opravy střech byla Iveta Trtílková. Práce prováděla od počátku společnost H&B delta Vsetín. Je nutné zmínit i jmenovitě odborné řemeslníky a restaurátory, kteří radniční budově vdechli nový život. Byli to kamenický restaurátor Josef Petr, výtvarný restaurátor Radomír Surma, restaurátor kovových prvků Petr Hartmann, truhlářské práce provedl Michal Zlámal, zlatnické práce restaurátor Jan Bittner, na věžních hodinách pracoval restaurátor Tomáš Sušeň a o obnovu cymbálů se postaral zvonař Rostislav Bouchal. Jeho práci po jeho úmrtí dokončila zvonařská dílna Tomášková-Dytrychová.

„Vím, že rekonstrukce svým způsobem omezovala komfort občanů na Horním náměstí, a nebyla snadní ani pro chod úřadu. I proto jsem moc rád, že jsme tuto akci zvládli a dnes se může Olomouc chlubit opravdu krásnou a důstojnou radnicí,“ uzavřel primátor Žbánek.

Zvláštnosti heraldické výzdoby olomoucké radnice

Třinácti erbům nad oběma vchody radnice se vrátila původní polychromie, tedy barevnost. Na jedné straně jsou gotické erby, na druhé renesanční. Čím jsou zajímavé? Nejde o nahodilé seskupení znaků, ale ucelené soubory takzvané kurtoazní neboli dvorní heraldiky. Jedná se vlastně o heraldické galerie jednotlivých panovnických dynastií, Jagellonců a Habsburků. „Seskupení tří a více erbů v určité promyšlené kompozici sloužila již od vrcholného středověku k okázalé reprezentaci svých objednavatelů a představovala svébytnou demonstraci společenského postavení, rodových vztahů i majetku,“ uvedla historička a vedoucí odboru památkové péče olomouckého magistrátu Vlasta Kauerová. Nejčastěji šlo o dynastické erbovní galerie panovníka. U nás tuto tradici zahájili Lucemburkové, po nich pokračovaly i další dynastie „Olomoucká radnice je patrně jediným obdobným objektem v našich zemích, který se může pochlubit hned dvěma dynastickými erbovními galeriemi,“ dodává Vlasta Kauerová.

Podle odborníků je olomoucká radnice asi jediným obdobným objektem u nás, který se může pochlubit dvěma dynastickými erbovními galeriemi. Svědčí to o tom, že v době vzniku obou galerií byla Olomouc skutečným hlavním městem markrabství a že tehdejší vedení města bylo velmi ambiciózní a sebevědomé. „Návrat původní polychromie těchto erbů je jedním z vizuálně i symbolicky nejzajímavějších výsledků celkově rekonstrukce radnice,“ zdůraznila náměstkyně primátora Markéta Záleská. 

Barvy totiž na erbech byly vždy už od počátku, odstranili je teprve při přestavbě radnice na počátku 20. století v duchu puristické představy, že co je gotické, musí být kamenné a tmavé. Barevnost erbů byla přitom doložena jak na archivních fotografiích, tak i v nepatrných zbytcích původní polychromie, nalezených při restaurování. O obnovu polychromie se velmi zasloužil přední český heraldik Karel Müller, ředitel Zemského archivu v Opavě. „Erby bez původní polychromie jsou pouze historizujícím ornamentem bez výpovědní hodnoty,“ konstatoval Karel Müller.

Heraldická galerie krále Vladislava II. Jagellonského nad hlavním vchodem

Prostoru nad hlavním vchodem do radnice vizuálně dominuje gotická dynastická galerie, jagellonská. Vznikla v období pozdní gotiky, někdy krátce po roce 1490, kdy český král Vladislav usedl i na uherský trůn.

Motiv dvou trojic erbů je prostý – na čestném místě uprostřed je panovnický znak krále Vladislava, tedy jagellonská orlice, a po obou stranách jsou erby zemí, kterým Vladislav vládnul – tedy uherského a českého království, moravského markrabství a slezského vévodství.

Erbovní figury jsou navzdory obvyklým pravidlům natočeny tak, že vzhlížejí k centrálnímu erbu panovníka. Právě to je specifikem dvorské, kurtoazní heraldiky. Standardně by totiž měly být heraldické figury, jako lev či orlice, natočeny vždy hlavou doleva.

Na renesanční lodžii je galerie císaře Rudolfa II.

Na renesanční lodžii jsou erby z roku 1591. Jedná se o habsburskou galerii, vytvořenou za vlády císaře Rudolfa II. Šest desek na balustrádě reprezentuje císaře a jeho země. Znaky jsou uspořádány hierarchicky od nejvýznamnějšího zleva doprava. Nejprestižnější první místo je vyhrazeno císařskému znaku. Císařský orel má na hrudi polcený štítek vyjadřující spojení Rakous a Burgundska. Řazení následujících zemských znaků odpovídá znění císařského titulu. Na prvním místě je uherské království s polceným štítem, následuje český lev, kurtoazně obrácený tak, aby hleděl na další znak, vyjadřující titul arcivévody rakouského. Poslední dvě pole náleží zemským znakům Moravy a Slezska. Níže umístěná deska pak nese městský znak Olomouce.