Učí se i nemocní V olomoucké fakultce funguje škola pro nemocné děti

V září se do školních lavic vrátily statisíce školáků po celé republice. Existují ale i děti, kterým jejich zdravotní potíže nedovolily návrat mezi své spolužáky a kamarády a místo toho se musejí vyrovnávat s nemocí a hospitalizací. Ale ani ony by neměly školu zanedbávat. A o to se ve starají pedagogové speciálních škol, které fungují v nemocnicích a jejich dětských klinikách. Ve Fakultní nemocnici Olomouc pečuje o výuku hospitalizovaných dětí pět učitelek základní a dvě mateřinky. Jejich motto je jasné: Škola jako lék.

Základní škola a Mateřská škola při Fakultní nemocnici Olomouc patří k nejstarším zařízením svého druhu v České republice. Již v roce 1956 ji založil tehdejší přednosta dětské kliniky a legendární český pediatr, Antonín Mores. Fungovala nejdříve v dnes již neexistující budově dětské kliniky a od roku 1976 působí v prostorách současné kliniky. „Výuka se rozšiřovala i na jiné kliniky a oddělení, například kožní, urologické, ortopedické, chirurgické, ORL nebo plastické chirurgie. Dnes už ale děti jsou ve valné většině případů hospitalizované přímo na dětské klinice, kde výuka probíhá buď ve dvou třídách, nebo individuálně, u lůžek. Na jiné kliniky a oddělení chodíme výjimečně. Čím dál častěji také využíváme výuku přes skype,“ popisuje Kateřina Kolečářová, která učí přírodovědné předměty, matematiku, fyziku a chemii.

V minulosti patřilo k nemocniční škole detašované pracoviště v Mladečských jeskyních, kde se soustředily děti s respiračními chorobami, pedagogové také docházeli do Střediska sociální prevence Na Vozovce a k minulosti patří i spojení s Dětským stacionářem v Mošnerově ulici v Olomouci. Od roku 2016 se základní i mateřská škola stala součástí Základní školy a Mateřské školy logopedické Olomouc. Dnešní škola při nemocnici sídlí přímo na Dětské klinice FN Olomouc.

Do výuky jsou hospitalizované děti zařazovány na základě doporučení ošetřujícího lékaře. Děti mohou buď chodit do školy, nebo budou nuceny ve své kmenové škole opakovat ročník. A to pro ně i kvůli sociálním vazbám není úplně lákavá představa. „Přizpůsobujeme se samozřejmě zdravotnímu stavu dětí. Řídíme se přitom mottem, že škola léčí. Je jednou ze složek léčebného procesu, protože děti věnují pozornost něčemu jinému než zkoumání svého zdravotního stavu, koncentrují se na výuku,“ zdůrazňuje Zuzana Ryjáčková, která vyučuje humanitně zaměřené předměty, český jazyk, dějepis a estetickou výchovu.

Prioritu má však vždy samotná léčba. „Musíme počítat s tím, že výuka bude permanentně narušována projevy zdravotních potíží dětí. Zcela zásadní je proto pro nás spolupráce se zdravotnickým personálem, ale také s rodinou dítěte,“ zdůrazňuje pedagožka, která děti v nemocnici učí již 35 let. Pro děti, ale snad ještě víc pro rodiče bývá podle jejích zkušeností hospitalizace naprosto nečekaná. „Nebývají na tuto situaci připraveni, především psychicky, a tím pádem ani neřeší vybavení pro školní výuku. Škola v začátcích hospitalizace děti vybaví základními pomůckami, zapůjčí učebnice pro daný ročník. U dlouhodobě hospitalizovaných žáků rodiče přivezou školní pomůcky, které obdrželi na kmenové škole,“ popisuje běžnou praxi Zuzana Ryjáčková.

Náročná po emocionální stránce je práce ve škole při nemocnici také pro pedagogický sbor. „Začátky byly skutečně těžké. Případy nemocných dětí jsem silně prožívala, některé jsem i oplakala. Je ale nutné si opakovat, že emoce nemohou zasahovat do pracovních povinností a že můžeme přispět k léčbě dětí,“ přiznává Kateřina Kolečářová.

Ve snaze o uplatňování motta škola jako lék mají pedagožky ve FN Olomouc velké pomocníky. V první řadě je to sdružení Šance o.p.s. Olomouc, které už od roku 1992 všemožně podporuje děti s poruchou krvetvorby a jejich rodiny.

„Naše aktivity jsou s jejich činností velmi těsně provázané. Díky nim například můžeme používat keramickou pec, přispívají nám na školní pomůcky, jejich dobrovolníci pomáhají při našich akcích, účastníme se jejich plesu a dalších akcí, pomáháme při tradiční akci Věncování. Je toho opravdu hodně,“ pochvaluje si Mgr. Ryjáčková, které se daří do léčby školou výrazně zapojit estetickou výchovu a tvůrčí činnost. Například výtvory ze školní keramické dílny je vyzdobena celá Dětská klinika.

Jak ale vlastně probíhá hodina češtiny nebo dějepisu ve skupině dětí různého věku a rozličných zdravotních potíží?

„Výuka ve skupině nebo výuka individuální vyžaduje především dobré metodické zkušenosti učitele v oboru speciální pedagogiky. Podstatnou roli při výuce hospitalizovaných dětí hraje schopnost improvizace, bez ní by to nešlo,“ říká s úsměvem Zuzana Ryjáčková.

„Prakticky to probíhá tak, že se snažíme zaměstnat všechny děti s ohledem na jejich zdravotní stav a věk. To znamená, že preferujeme většinou individuální způsob výuky u všech přítomných žáků střídáním řízených a spontánních činností. Individuální způsob výuky dává prostor pro podrobnější výklad nebo procvičení nového učiva. Například dějepis se dá převyprávět formou napínavých příběhů. Já a moje kolegyně si hlavně přejeme, aby ty současné příběhy našich dětí končily šťastně,“ uzavírá učitelka školy při Dětské klinice FN Olomouc.