Honza Kobler: Začít tetovat? Nejlepší rozhodnutí mého života

Tetovací studio v centru Prostějova, na červených stěnách vlastní obrazy. Tak to vypadá u prostějovského tatéra Honzy Koblera, se kterým jsem si povídal hlavně o tetování, ale i dalších věcech.

HV: Honzo, můžeš mi prozradit, jak ses dostal k tetování?

Já jsem začal tetovat ve třiceti letech. Vystudoval jsem sice v Praze, kam jsem šel po gymnáziu, filmovou režii a chvíli jsem se pohyboval v oblasti filmu, ale moje životní cesta tudy nevedla. A tak jsem se přestěhoval zpátky do Prostějova, což už je více než sedm let. Pár let jsem dělal všechno možné, ale když mi bylo třicet, rozhodl jsem se, že už musím začít dělat něco, co má perspektivu a zároveň mě bude bavit. A na co mám talent. A tak jsem začal tetovat. A bylo ro nejlepší rozhodnutí mého života.

A to včetně návratu na Hanou. Jsem tady tomu regionu ohromně vděčný, za všechno. A mám ho rád!

HV: Tatéři jsou známí tím, že jsou sami potetovaní, občas i od hlavy až k patě. Kolik tetování máš na sobě ty?

Určitě jich je víc než deset. I když v současné době už to nepočítám na počet kérek, ale jednotlivých oblastí na těle. A těch je dvanáct. Ale je to málo. Chtěl jsem víc, ale už přes půl roku jsem si žádné nové neudělal.

HV: Tetuješ se sám?

Většinu tetování jsem si dělal sám, protože zkrátka sám sobě si to dokážu navrhnout. Já si to potřebuju udělat po svém, takže kam jsem si dosáhl, tak jsem si to udělal sám. Ale už si skoro nikam nedosáhnu, ale ještě jsou místa, kde bych se mohl potetovat sám.

HV: Třeba obličej?

Obličej nikdy. Krk a obličej ne, protože už by mě to hodilo zase někam dál, kam už nechci.

HV: Ten styl, kterým tetuješ se jmenuje trashpolka. A máš ho plný instagram. Co vlastně ta trashpolka znamená?

Trashpolku začali dělat dva Němci, chlap a ženská. V podstatě to spadá do kategorie art designu, kde kombinuješ realistické stínování, text, abstrakci, někdo možná i vzorovité tvary. Řekl bych, že jde částečně o takový kontrolovaný chaos. Má to působit dynamicky, výrazně, většinou se kombinují dvě barevné kombinace, hlavně černošedá s červenou. Ale nikde není definované, že to musí být červená. Dalo by se říct, že jde o tetovací koláž.

V České republice jde o styl, který není tolik známý, věnuje se mu opravdu hodně málo tatérů, tady u nás na Hané bych se možná mohl i označit za průkopníka. O to víc mě těší každý klient, který do toho se mnou chce jít, protože si myslím, že z toho vznikají úžasné věci a ten výsledek stojí za to. A spokojený jsem pak já i klient. A to je samozřejmě to hlavní.

HV: Když se dostaneme k návrhům. Chceš si dělat jen své, nebo ti lidé mohou donést, co by se jim líbilo?

Můžou donést i své, pokud to není nějaká cizí kérka na někom. Ale pokud je to třeba kérka, kterou má deset milionů lidí na světě a líbí se mi, nemám problém ji udělat. Ale preferuju, když si můžu hrát. Nejlepší věci ode mě jsou tehdy, když se mi ten člověk odevzdá a řekne, že si můžu dělat, co chci.

Tehdy vznikají ty nejlepší, nejvíce kreativní věci. Já si myslím, že mám vkus na vzhled, takže dokážu odhadnout, na kom co vypadá dobře a co se na koho hodí. Myslím si, že na to mám opravdu hodně vytříbený vkus.

Už jsem viděl překrásné kérky, které samy o sobě vypadají božsky, ale jsou na člověku, na kterého se vůbec nehodí, třeba i špatně umístěné. Vypadá to, jako bys Mona Lisu pověsil na záchodě.

Je to jako s oblečením. Někdo může být peníze a koupí si drahé oblečení, oblíkne se a bude to vypadat hrozně, protože se to na něj nehodí. Takže když to člověk nechá na mě, tak to bývá nejvíce úspěšné. To mě pak hodně lidé sdílejí, včetně třeba i tetovacích firem.

HV: Kolik času si nejvíce strávil nad jedním tetováním?

To už je na celodenní sezení. A tam už jde jen o to, kolik toho člověk vydrží. Největší tvrďáci mají výdrž šest hodin čistého času. Což znamená, že tam jsou třeba dvě pauzy. Ale víc člověk nevydrží, aniž by si nedal nějaké prášky proti bolesti. Já sám mám limit nějaké tři hodiny, pak už to nedávám.